Rozdíly ve značení akordů B a H v různých zpěvnících mate kytaristy-začátečníky již mnoho let. Dokonce můžeme říct, že tento problém přetrvává několik staletí. Proč zahraniční zpěvníky zapisují nám známý akord H jako B? 

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, problém má hluboké historické pozadí. Dvě rozdílné cesty ve značení se datují do doby Gregoriánského chorálu, tedy někdy kolem roku 600 našeho letopočtu. 

Problém dvou háček

Když otevřete anglický zpěvník s označením akordů a tónů a začnete hrát klasickým způsobem, budete nemile překvapeni. Jestliže skladba obsahuje tóny H nebo B, budou podle klasického držení znít špatně. Je to dané odlišným zápisem těchto akordů, které zpěvníky ve Velké Británii na rozdíl od nás používají.

Zatímco české zpěvníky znají akordy H, B, případně Hes, v zahraničních zpěvnících narazíte na označení B a Bb. Tyto odlišnosti se týkají především USA a Velké Británie. Na nám známou variantu zápisu narazíte například ve zpěvnících z Německa.

Co bylo dřív?

V době Gregoriánského chorálu znali mniši, tehdejší téměř výhradní producenti hudby, pouze dvě tóniny – C a F. Dobová hudba zastupovaná církevními představiteli navíc neuznávala půltóny, které považovala za neúplné a neuctivé.

Tomu odpovídal i zápis stupnic. Ten zněl o dost jednodušeji a do jisté míry i logičtěji – A, B, C, D, E, F, G. Právě tón B odpovídal dnešnímu H. Problém ovšem nastal, když chtěl takto zapsanou píseň zahrát harfista. 

Tento nástroj využíval právě tóninu F. Jak ale víme, ve stupnici F-dur dochází ke snížení tónu H na nám dnes známé B (nebo Hes). Z toho důvodu vznikla nutnost odlišného zápisu sníženého tónu, která se zrodila u našich západních sousedů v Německu.

Kulaté a hranaté béčko

Němečtí muzikanti jako první použili zápis hranatého a kulatého béčka. Tóny dostaly nejen odlišnou grafickou podobu. Kulaté (snížené) b se postupem času stalo značkou pro snížení tónu – dnešním béčkem a znázorněním předznamenání.

Oproti tomu hranaté B se vyprofilovalo do podoby písmena H. Důvodů pro to bylo hned několik:

  • H je podobné písmenu B.
  • Písmeno H následuje po písmenu G, což dávalo stupnici logickou návaznost.
  • Grafická podoba písmena H připomíná křížek #.

Následně vzaly věci rychlý spád a z tónu B se stal přeoznačením tón H. Kulatým béčkem se naopak stále častěji označoval snížený tón H (Hes). Kulaté b navíc již nemuselo být malé a vžilo se pro něj označení B ve smyslu sníženého H.

Proč zapisujeme akordy B a H jinak?

Jelikož vliv německé hudby na českou byl v prvního tisíciletí markantní, stejný způsob zápisu přejali od německých i čeští mniši. To vše se navíc událo ještě před prvním zápisem do české hudební historie. Proto nám přijde označení akordu H přirozené a nevidíme na něm nic zvláštního.

K této změně ale nedošlo u konzervativně naladěných anglických mnichů. Ti se drželi starého označení a ke změnám v jejich notovém zápisu nedošlo. Od Němců sice postupně přebrali znaménka pro snížení (b) a zvýšení (#) tónu, jejich notový zápis to ale neovlivnilo. Proto se dnes pohybují ve sféře Bb (naše Hes), B (naše H), případně B# (naše His).

Dnes vnímáme označení akordu H znakem B jako doménu muzikantů z USA. I to má svoje opodstatnění. Byli to právě Britové, kteří patřili ke kolonizátorům Nového světa. Otcové poutníci, jak se první přistěhovalci do Ameriky nazývají, si s sebou přivezli i vlastní hudební teorii.

Jaké označení je správné?

Z hlediska historie dává anglosaský způsob označení větší logiku. Dodržuje posloupnost a ctí tradiční označení. Na druhou stranu dnes nepovažujeme půltóny za pokleslé a běžně je při hře využíváme. Kdo má tedy v tomto sporu pravdu? 

Předně si řekněme, že se nejedná o spor. Rozdílné zápisy jsou určeny kulturními odlišnostmi a je to stejné, jako kdybychom se přeli s Japonci o tom, zda jsou lepší hůlky nebo příbor. 

Český muzikant si už zvykl na označení H, a proto ho některé změny překvapí. Bohužel z vlastní zkušenosti víme, že většina základních uměleckých škol ho na toto překvapení nepřekvapí. A pokud ano, odbydou to pouhým „prostě je to tak“. 

Domácím muzikantům tedy nezbývá nic, než se s kulturními odlišnostmi smířit. Nebo využít české kytarové zpěvníky, které obsahují zahraniční písně v českém, respektive středoevropském, zápisu.