Historie kytary

Kytara má své nepopiratelné místo v tradiční umělecké tvorbě. Je populární v mnoha různých žánrech od folku k rocku a v každém z nich se uplatňuje jiný styl hraní. Předchůdcem dnešní kytary byl kinnór, jehož historii můžeme datovat až do biblické éry. Podle zmínek, které můžeme v Bibli najít, se jednalo o velmi populární hudební nástroj. Není přesně známé, jak kinnór vypadal, avšak je jednoznačné, že fungoval na principu drnkání na struny.

Než se kytara ustálila v podobě, v jaké ji známe dnes, prošla během staletí dlouhým vývojem. Současný vzhled kytar je znám až přibližně od konce 17. století. Skládají se z korpusu, kterému vévodí rezonanční otvor, struny jsou natažené souběžně s krkem, na němž je hmatník s pražci. Druhů kytar však existuje velké množství a dělí se nejenom podle tvaru korpusu a použitých materiálů, ale také dle typů a počtu strun a zejména podle způsobu tvorby tónu. Pojďme si je představit.

Klasická kytara

S klasickou kytarou se můžeme setkat nejčastěji pod nepřesným pojmem španělka. Jedná se o nejstarší druh kytary vůbec a díky jejímu zvuku, který nápadně navozuje atmosféru Španělska (odtud také přezdívka), se používá hlavně ve flamencu, folku a v klasické hudbě. Ve srovnání s jinými typy kytar má nápadně širší krk, nezakulacený hmatník a výrazně osmičkový korpus. Hlavním rozdílem je v použití strun. Zatímco na ostatní kytary se natahují zásadně kovové struny, na španělku se používají nylonové a to ne silnější než 11. Výsledný zvuk je pak mnohem méně hutný, spíše zastřený a měkký.

Klasická kytara, někdy také nazývaná "španělka".

Klasická kytara, někdy také nazývaná "španělka".

Díky poddanějším nylonovým strunám s menší silou se na klasickou kytaru hraje prsty – bez použití trsátka. K dostání jsou v pěti různých velikostech. Rozlišit je též můžeme podle zpracování korpusu. Existují levnější varianty s vrstveným korpusem, které jsou díky své váze ideální na cestování nebo k hraní u táboráku. Překližka navíc není nijak citlivá na okolní vlivy, tudíž kytara nevyžaduje téměř žádnou péči. Pokud chcete naopak zainvestovat a získat kvalitnější zvuk nástroje, doporučují se polomasivní či celomasivní kytary. Zde je však namístě podotknout, že masivní dřevo má tendenci pracovat, a tak je nutné pečlivě kontrolovat vlhkost místa, kde hodláte kytaru skladovat.

Klasická kytara je díky své variabilitě a nenáročnosti ideálním prvním nástrojem pro začátečníka či dítě.

Akustické kytary

V kategorii akustických kytar je ukryto 8 typů hudebních nástrojů, které se od sebe vzájemně liší zvukem i v parametrech. Stejně jako v případě klasických kytar, i zde můžeme najít kytary překližkové, laminované, polomasivní či celomasivní. Nejčastěji používaným dřevem je potom smrk, mahagon či cedr a jeho výběr má velmi velký podíl na výsledném zvuku. Na všechny akustické kytary se natahují kovové struny, díky kterým je zvuk hutný a bohatý. Oproti nylonovým jsou také hlasitější a je nutné při hře využívat trsátko. 

  • Dreadnought
  • Jumbo
  • Parlor

Dreadnought

Historie kytary Dreadnought se začala psát v roce 1916, kdy byla představena světu americkou firmou C.F. Martin and Company. Dostala jméno podle britské válečné lodi a typickými rozeznávacími znaky bylo velké tělo, mírně zakulacený hmatník a orientační značky. Dodnes se drží na předních příčkách nejoblíbenějších akustických kytar, protože se díky vyváženému zvuku napříč celým rozsahem hodí pro univerzální použití. Samotný zvuk je hutný a čistý s důrazem na basovou složku. Díky tomu se stala ideálním doprovodem zpěvu a v této roli se drží dodnes. Své využití však nachází také v popu, rocku či country.

Kytara tvaru "Dreadnought".

Kytara tvaru "Dreadnought".

Korpus hruškovitého tvaru s minimálními výkroji doplňuje krk, který je o něco užší než v případě klasické kytary. Ocelová výztuha je nastavitelná. Tělo je většinou ozdobeno pickguardem, který chrání přední desku před poškrábáním. Na Dreadnought, stejně jako na všechny ostatní akustické kytary, se natahují kovové struny a hraje se trsátkem. 

Jumbo

Kytara typu Jumbo spatřila světlo světa roku 1934, kdy byl představen její první prototyp a to firmou Gibson Guitar Corporation. O kytaru byl hned velký zájem, protože byla dosud největší, jakou společnost vyrobila a nabídla zcela specifický zvuk. V podstatě měl tento model přímo konkurovat populárním Dreadnougtům, které se hřály na výsluní oblíbenosti již několik let.

Kytara tvaru "Jumbo".

Kytara tvaru "Jumbo".

Prvních dvacet let výroby měla kytara Jumbo kulatější tvar, který se roku 1962 upravil do hruškovité podoby, jakou známe dnes. Velká kytara s velkým zvukem si našla velkou oblibu u všech, kdo hledali silný a hlasitý projev s velkým důrazem na basové frekvence. Korpus je široký a krk je podobně jako u Dreadnoughtu kytara disponuje poměrně úzkým krkem. Umožňuje tak pohodlný úchop a dohmat. Na těle najdeme často pickguard jako ochranu v případě agresivnější hry trsátkem. I když kytara v kombinaci s kovovými strunami dokáže vydat opravdu impozantní zvuk, nezapomínejme, že patří mezi největší nástroje v této kategorii a odpovídá tomu i váha.

Jumbo se skvěle hodí do hudebních žánrů jako je pop, folk nebo country, kde by se jemné brnkání do strun ztratilo.

Parlor

Malé tělo, osobitý zvuk a nepostradatelná část jazzového hudebního světa v pozdních letech 19. století a na přelomu 20. století – to je ve zkratce kytara Parlor. Svoje jméno získala podle salónků, které byly typické pro každý větší dům a kde se většinou přijímaly návštěvy. Parlor kytara byla vyrobena firmou C.F. Martin and Company, která stojí i za zrodem kytar Dreadnought. Ihned získala mezi hudebníky v USA velkou oblibu, a to i díky své cenové dostupnosti.

Kytara tvaru "Parlor" - menší tělo vhodné třeba na cesty.

Kytara tvaru "Parlor" - menší tělo vhodné třeba na cesty.

Parlor se vyznačuje zejména malým tělem s tlustším krkem a je tak ideální pro všechny, kterým nesedí větší typy kytar nebo pro děti. Díky své velikosti je poměrně lehká a to z ní činí ideálního společníka na cesty. I přes své kompaktní rozměry vydává díky kovovým strunám hlasitý zvuk se zaměřením na střední tóny. Na Parlor se hraje prsty.

Je vynikajícím doprovodným nástrojem pouze ke zpěvu, ale využití najde v různých žánrech v rámci kapel – popem počínaje, přes folk, blues či jazz. 

Elektrické kytary

Jak postupovaly technologie, hudebníci si začali uvědomovat, že ačkoliv dostupné kytary poskytují hlasitý zvuk, občas je to stále málo. První pokusy o hlasitější projev tak zahrnovaly umístění snímače na akustické kytary, výsledek ale nebyl takový, jaký by si představovali. První opravdu elektrická kytara tak vznikla až roku 1931 v hlavě George Beauchampa a nesla jméno Frying pan. Měla celokovové tělo a vzhledem připomínala havajskou kytaru, protože v 30. letech 20. století se v USA havajská hudba těšila velké popularitě. Sestrojena byla firmou Rickenbacker Electro. Než se však Beuchampovi podařilo dostat na elektrickou kytaru patent, ostatní společnosti mohly jeho poznatků beztrestně využívat. V této době vzniklo mnoho variací elektrické kytary s funkčním snímačem, které se od sebe výrazně lišily vzhledem.

Dnešní podoba se ustálila až ve 40. a 50. letech, kdy byly do světa vypuštěny legendy jako Telecaster a Stratocaster společnosti Fender či Les Paul firmy Gibson.

Elektrická kytara. Na obrázku konkrétně typ "Telecaster".

Elektrická kytara. Na obrázku konkrétně typ "Telecaster".

Elektrická kytara potřebuje ke svému správnému fungování nejenom dřevěný korpus, ale také snímač, který vytváří magnetické pole pod kovovými strunami. Jakmile se struna úderem rozpohybuje, vytvoří elektrické napětí, které se indukuje v cívce uvnitř snímače a následně je převedeno do zesilovače.

Elektrické kytary se hodí zejména do tvrdší hudby jako je rock, metal, metalcore apod. Své uplatnění ale mohou nalézt napříč všemi žánry – nezřídka jsou využívané i v rámci orchestrálních projektů.