Pojem Drop D označuje jeden ze způsobů alternativního kytarového ladění. Jako takový spočívá v podladění nejhlubší struny E o tón níž, čímž dojde ke změnu na tón D. Drop D je ladění využívané převážně v rocku a metalu. Setkáme se s ním ovšem i v méně očekávaných žánrech.

Alternativní ladění drop D bývá jeden z prvních způsobů netradičního ladění, se kterým se kytaristé setkávají. Následně slouží i jako východisko k různým dalším typům ladění jako Drop C, Drop Des a další jim podobná využívající sníženou hlubokou strunu E.

Výhody drop D ladění

Za výhody drop D ladění se považují tyto aspekty vyplývající převážně ze snížení tónu E:

  • Snadná hra power akordů – při snížení hluboké struny E o tón dochází ke změně prstokladu u power akordů. Ty lze nyní zahrát jedním prstem vytvořením barré přes všechny tři struny. Tento způsob hry usnadňuje střídání akordů a pro hráče je pohodlnější.
  • Zvuková charakteristika – hra v drop D dodává hudbě temnější charakter. Toho se využívá v žánrech jako metal, grunge, post-rock a dalších. Zvuk akordu je intenzivnější, stejné intenzity se ale využívá i při hře kytarových riffů na hlubokých strunách.
  • Možnost hry hlubšího tónu – při hře v drop D dochází ke snížení hluboké struny E. Na kytaře se tak dostaneme až k tónu D2, což je tón, o nějž se opírá řada tvrdých hudebních žánrů.

Další výhody drop D ladění přicházejí při hře otevřených akordů. Například u akordu D lze hrát přes všechny struny na hmatníku (ve standardním ladění se hluboké E a struna A tlumí). Tím vynikne kompletní zvukový rejstřík nástroje a dosáhne se plnějšího tónu.

Drop D má i nevýhody. Mezi tu nejvýraznější patří změna držení některých akordů – zejména pak těch využívající prázdnou hlubokou strunu E. V takovém případě je třeba změny prstokladu, případně tlumení prázdné struny.

Jak naladit kytaru do drop D?

Při ladění do drop D dochází pouze ke snížení struny E. Žádné další intonační úpravy nejsou třeba. Samotné ladění je jednoduché a při použití ladičky se jedná o několikavteřinovou záležitost.

Vzhledem k povolení struny E dochází k jejímu pozvolnému rozlaďování. Kytaristé tak spíše než samotné ladění řeší udržení tónu na nejhlubší struně. Nejběžnější kontrola probíhá (mimo využití ladičky) podržením sedmého pražce, kdy by se měl ozvat stejný tón jako na prázdné struně A. Další varianta je kontrola s prázdnou strunou D, která zní stejně – jenom o oktávu výše.

Kapely hrající v drop D ladění

Původně rozvinuli drop D ladění renesanční loutnisté a posléze hráči na klasickou kytaru. První hráč, kterého historické prameny uvádějí, je John Dowland – renesanční skladatel a známý anglický loutnista pracující jako vyslanec královny Alžběty I. v Paříží.

V moderní hudbě se jako první drop D písně označují I Want You (She’s So Heavy) od The Beatles a Moby Dick od Led Zeppelin, které obě vyšly shodně v roce 1963. V obou případech dochází především k využití temnějšího zvukového charakteru.

V současnosti využívá drop D ladění řada rockových kapel. Důležité je zmínit, že drop D není tónina, ale způsob hry. Jako takový lze tak tento alternativní způsob ladění využít prakticky v jakémkoliv žánru, je-li to pro hráče žádoucí.

Nejčastějši se ale s drop D laděním setkáme v rockových a metalových žánrech. Signifikantní je například v písni Everlong od Foo Fighthers a k využití drop D dochází i ve skladbě Sonne od Rammstein. Dále ho využívají i kapely Opeth, Lamb of God a Tool.

[Zdroj: Unsplash.com, Pexels.com, Pixabay.com]