Improvizace představuje způsob hudebního vyjádření, který umělec přednáší bez písemné, mentální či jakékoliv jiné přípravy. Jedná se o schopnost spontánního projevu a považuje se za jednu z nejtěžších hudebních disciplín. Někteří ji připodobňují k nenacvičenému přednesu.

Konečná improvizace je výsledkem momentální inspirace. Na umělce během improvizace působí různé vlivy, atmosféra, nálada v publiku i myšlenky, které se mu honí v hlavě. Přesto ale o improvizaci nelze mluvit jako o nahodilém hudebním přednesu bez hlavy a paty. Improvizace naopak vyžaduje důvěrnou znalost hudební teorie.

Improvizace v průběhu dějin

Hudební historici se shodují na tom, že hudební přednes bez přípravy zná společnost od nepaměti. Ostatně prvotní společnosti znaly notový zápis jen stěží a jejich performance vycházela zejména z nenacvičeného projevu.

Později se improvizace stala nedílnou součástí starověkých civilizací. Řekové považovali improvizaci za vrchol tvořivosti a hudebníky ovládající tento styl hry patřičně uctívali.

Velký význam improvizace narostl během baroka. Snad největší podíl na tom má Johann Sebastian Bach, který na improvizaci stavěl svoje známé fugy. Při komponování dal skladbě daný rámec, ve kterém ale ponechával dostatek prostoru pro volnou hru.

Improvizace se stala hitem také ve 20. století v období rozkvětu jazzu. Ten je do velké míry na volné hře založený (zejména pak jeho odnož free jazz). Jazzoví umělci dostanou přibližnou hudební formu, ve které se hudebně projevují dle libosti.

Typy improvizace

Rozlišujeme několik druhů improvizací míry zapojení hráčů a formy:

  • Volná improvizace – přednes bez jakýchkoliv předem nastavených pravidel a formy, který lze přidobnit k volnému proudu myšlenek. Využívá se například v abstraktní a experimentální hudbě.
  • Harmonická improvizace – před samotnou hrou se určí akordy, ve kterých se improvizující umělci pohybují. Hráči pak improvizují melodické linky nad doprovodem. Jedná se o základ pro jazzovou improvizaci.
  • Melodická improvizace – pracuje se s jasně danou melodií, která se postupně rozvíjí pomocí melodických ozdob a rytmických modifikací. S tímto typem improvizace se setkáme v klasické a lidové hudbě.
  • Rytmická improvizace – na předem danou melodii se improvizuje rytmicky. U melodických nástrojů se s ní příliš nesetkáme, typická je pro perkusivní a bicí nástroje. Postupně se rozvinula v kulturách, pro které jsou typické perkusivní rytmy.

Jak improvizovat?

Přístupů k improvizaci je několik. Mistři improvizace k efektivní improvizaci dodávají, že vždy je v rámci improvizace lepší nabídnout postupně rozvíjený příběh, než předvádět hudebně-technické ekvilibristiky.

Pro improvizaci je důležité správné uchopení skladby. Doporučuje se uchopit hudební motiv, který se dále variuje. V této formě se jedná o nejjednodušší druh improvizace, jelikož umělec rozvíjí již předem známý motiv. Sám o sobě nic nevymýšlí.

Někteří hudebníci při improvizaci využívají formu dialogu. Jednotlivé party se ve skladbě střídají podle předem daných pravidel (např. jedna kytara čtyři takty, druhá kytara čtyři takty atd.) Každý další muzikant pak improvizuje na motivy předešlého umělce.

Forma je základ

Během improvizace je důležité udržet formu. Nejde jen o nahodilé mačkání strun, ale o svébytný druh hudebního projevu. Ten lze rozvíjet, odchylovat se od něj a zpátky se k němu vracet. Stejně důležité je také respektování ostatních spoluhráčů, pakliže se improvizuje v souboru.

Jak se naučit improvizaci? Trénink dělá mistra. Oblíbenou formou sólového nácviku improvizace jsou tzv. backing tracks. Tyto skladby představují harmonickou formu s pravidelným rytmickým základem, do nějž může hráč volně improvizovat a zkoušet, co funguje a co nikoliv.

[Zdroj: Unsplash.com]