Kytara

Strunný hudební nástroj (chordofon) kytara řadíme k nejuniverzálnějším instrumentům vůbec. Na koncertních podiích se s ní setkáme prakticky ve všech žánrech. Relativně snadné ovládnutí nástroje navíc způsobuje, že do kytarové komunity přibývají stále noví hráči.

Drnkací hudební nástroj s pražci má mnoho podob. Tón vzniká rozechvěním struny umístěné mezi dvěma pevnými body – pražcem a kobylkou. Běžně se setkáváme s kytarami o rozsahu 22 pražců, případně 24 pražců.

Akustická kytara<br>

Historie kytary

Předchůdce kytary nazývaný kinnór se řadí mezi nejstarší hudební nástroje vůbec. Svým tvarem připomínal spíše lyru. Na počátku vývoje patřily kytary do stejné kategorie jako housle či viola – dnes označované jako smyčcové nástroje. Až v průběhu staletí se vyvinula do své současné podoby.

První drnkací nástroje zmiňuje již Bible. Jejich vznik se datuje do období 2500 let před naším letopočtem, kdy započal dlouhý evoluční vývoj tohoto nástroje. Právě z této doby pochází první vyobrazení předchůdců kytary.

Během svého vývoje kytara měnila tvary těl, počet strun, typ korpusů, žebrování a další technologické parametry. Původní kinnór nahradil nástroj s rezonanční skříní – korpusem. Dále došlo k přidání krku a upevnění strun ke kobylce a hlavici s ladicími kolíky.

12. století

První větší rozmach zažily drnkací nástroje obecně po roce 1100 našeho letopočtu. Mezi jejich propagátory patřili potulní rytíři nazývaní bardové, minesengři či trubadúři podle místa jejich působení.

Často se jednalo o dvorem placené hudebníky, které si vydržovali samotní panovníci, čímž dokládali svou náklonnost ke kultuře. Tito umělci se doprovázeli na loutny a další kytarám podobnými nástroji, případně využívali i nástroj vielle – předchůdce dnešní violy.

Jeden z předchůdců dnešní kytary<br>

16. století

Další kytarový milník přichází v 16. století. Významný podíl na něm nese Španělsko, které se přičinilo na syntéze drnkacích nástrojů a hmatníku. Vlivem prolínání kultur vznikl nástroj vihuela, který nesl několik podob a označení.

• Vihuela de mano – nástroj s plochým korpusem se šesti strunami, třetí struna se ladila o půl tónů níže než dnes. Do nástroje byl vsazený krk s osmi až deseti pražci.
• Vihuela de penola – stejná konstrukce, na nástroj se ovšem nehrálo prsty, ale trsátkem.
• Vihuela de arco – podobný typ nástroje, na který se ale hrálo smyčcem.

Vedle šestistrunných (či lépe šestisborových) nástrojů existovaly i další typy kytar. Patří mezi ně čtyřsborová renesanční a pětisborová barokní kytara, které měly často zdvojené struny stejně jako dnešní dvanáctistrunné nástroje.

V 17. století se na kytaru téměř zapomnělo. Hudební klasicismus drnkacímu nástroji nepřál z několika důvodů:

• nástroj nebyl vhodný pro tehdejší polyfonní styl,
• v té době kulturně dominující Itálii vévodily hlavně smyčcové nástroje,
• zemřeli dva velcí příznivci nástroje – Ludvík XIV. ve Francii a Charles II. v Anglii.

18. století

I přes svoji odluku si ale kytara vždy našla cestu zpět na výsluní. Velký vliv na tom mělo právě zmiňované Španělsko. V 18. století nástroj získal současnou podobu – objevil se korpus s kruhovým rezonančním otvorem, hmatník s pražci a ladicí šroubový mechanismus.

Popularita nástroje vzrostla i díky novému způsobu notového zápisu. Do té doby se používaly téměř výlučně tabulatury, případně dvě notové linky. Notace ovšem prošla revolucí a na konci 17. století se objevila dnes dobře známá pětiřádková notová osnova. Důvod změny byl především univerzální způsob uchování hudebního záznamu.

19. století

Během 19. století se masivně zvedl zájem o nástroj. Období romantismu způsobilo vznik mnoha sonát, kytara se stala běžnou součástí salonních diskuzí, hrálo se na ní doma, při komorních akcích a sloužila i k sólové hře.

Svůj drobný souboj sváděla s oblíbeným klavírem a s trochou nadsázky lze říci, že tyto dva nástroje vedly soukromou válku a rozdělovaly muzikanty na dva tábory. Slávu kytary ovšem hájili v té době již významní kytaroví virtuózové:

• Ferdinanco Carulli
• Francesco Mollino
• Zani de Ferranti

20. století až současnost

Nové století se neslo v duchu nově nabyté popularity nástroje. Kytara se stala svébytnou součástí kultury a pronikla prakticky do všech žánrů. Typický pro 20. století je čilý dialog mezi výrobci kytar a hráči – ti na sebe vzájemně reagovali a ladili oblíbený nástroj k dokonalosti.

Velký podíl na popularizaci v prvních letech 20. století nese umělec Andrés Sergovia. Tento nadaný hudebník se již ve 12 dal na dráhu profesionálního umělce a přes 80 let nepřetržitě koncertoval. Na jeho slávu reagovali doboví skladatelé, kteří pro něj tvořili kytarové skladby.

V padesátých letech 20. století nastává období elektrifikace hudebních nástrojů. Vznikají první elektroakustické a elektrické kytary. Z kytary se stává doprovodný i sólový nástroj, životní styl amatérských i profi hráčů a z kytaristů jako Jimmy Hendrix či Eric Clapton živoucí legendy.

Současnost přinesla do vývoje kytary především experimentování se zvukovými vlastnostmi. Umělci si nechávají vyrábět na míru přizpůsobené nástroje s různým typem žebrování, dřeva a estetikou, které doplňují zvukovými experimenty.

Moderní akustická kytara<br>

Tělo a tvar kytary

Za současný standardní tvar kytary se považuje hruškovitá arabská osmička. Dvě ploché desky spojují luby. V přední desce se nachází obvykle kruhový rezonanční otvor. Na těle kytary se dále nachází kobylka, která drží struny upnuté k tělu kytary.

Z korpusu kytary vychází přibližně stejně dlouhý krk s pražci na konci zakončené hlavou s ladicími kolíky. V minulosti se krk kytary lehce zalamoval směrem k hráči, dnes jde rovnoběžně s tělem kytary a rozdíly najdeme především v jeho klenutí.

V průměru se na kytaře nachází 16 různých komponentů. Ty v případě elektrické a elektroakustické kytary doplňuje ještě elektronika. Tělo kytary někdy bývá doplněno ozdobným vykládáním z perleti, slonoviny či dalších materiálů.

Typy kytar

Typologicky se kytary rozlišují především podle tvaru těla. V základu existují tři druhy, které doplňují další atypy.

• Dreadnought – první akustická kytara moderního střihu s velkým tělem a mírně zakulaceným hmatníkem. Dodnes patří k nejoblíbenějším a to především díky jejímu univerzálnímu využití.
• Jumbo – oproti dreadnoughtu vyniká větším výkrojem v korpusu. Vyvinula ho firma Gibson jako reakci na konkureční dreadnought. Kytara je typická silným a hlasitým projevem s důrazem na basové frekvence. Hráči si ji oblíbili pro její pohodlný úchop a dohmat.
• Parlor – tento typ kytary využívají především jazzoví hráči. Na konci 19. století ji vyvinula firma C. F. Martin and Company. Díky malému tělo má osobitý zvuk. Oblíbili si ji zejména hráči, kterým nesedí větší těla kytar. Téměř výhradně se na ni hraje prsty.

Ladění kytary

Standardní kytara má šest strun mezi kterými je interval pěti půltónů – výjimku tvoří pouze struny G a h, mezi kterými najdeme pouze čtyři půltóny. K zápisu not se využívají tabulatury (které kytaristé od dob jejich zapomnění opět objevili) či notový zápis v houslovém klíči.

Standardní ladění kytary vypadá takto (od nejnižší struny po nejvyšší):

• E – A – D – G – h – e

V praxi se setkáváme i s kytarami s odlišným počtem strun než šest. V country a folkové hudbě jsou oblíbené dvanáctistrunné kytary. Každou ze šesti strun doplňuje jedna další, která je naladěná v oktávě. Výjimku tvoří pouze struna h spolu s e, které mají své protějšky naladěné na stejný tón.

Vedle standardní ladění rozlišujeme také alternativní ladění. V případě akustických kytar je populární tzv. open ladění – po rozeznění prázdných (nestisknutých) strun se ozve konkrétní akord. Alternativním typům ladění se věnuje v samostatném článku zde.

Ladicí mechanika na kytaře<br>

Styly hry na kytaru

Existují rozličné postupy toho, jak rozeznít nástroj. Na kytaru se hraje prsty nebo trsátkem. Někteří kytaristé ji ovšem využívají i jako perkusivní nástroj a prsty hrají na jednotlivé části jejího těla.

Základní styly hry na kytaru doplňují kytarové techniky, které z nástroje dostanou nové frekvence a zvukové vlastnosti:

• legato,
• slide,
• vibrato,
• pinch harmonie,
• vibrato,
• bending a další.

Vyjmenované techniky hry na kytaru spoléhají na hráčskou zručnost. K nim se s postupem času přidalo i využití elektroakustických vlastností nástroje prostřednictvím efektů, tónových clon a dalších metod.

Zvukové vlastnosti kytary

Zvuk kytary nelze přesně charakterizovat – udávají ho především technologické vlastnosti nástroje. Samotný pojem kytara je natolik obsáhlý, že nelze vybrat jednu univerzální zvukovou banku, jíž lze zvukové vlastnosti kytary definovat.

Přesto se kytaristé i kytaráři shodují, že největší vliv na zvuk kytary má dřevo. To je alfou a omegou zvuku a od něj se všechno odvíjí. Ekonomické řady kytar se vyrábějí z lamina, setkáme se ovšem i s exotickými kousky.

• Mahagon – poskytuje příjemný zvuk s kulatými výškami, pevnými basy a sametovými středy. Mezi kytaristy velmi oblíbené dřevo.
• Javor – dřevo se vyznačuje velkou mechanickou odolností. Zvukově poskytuje pevný a jasný tón s prokreslenými výškami. Javorové dřevo má navíc esteticky zajímavou kresbu.
• Palisandr – dnes se využívá výhradně madagaskarský palisandr, který dodává zvuku mnohem více pásem. Hřejivý zvuk doplňují výrazné středy a ostré výšky.
• Laminované dřevo – ani nejlevnější dřevo se nemusí negativně podepsat na zvukových vlastnostech. V případě kytar lze říci, že jde o základní zvuk s relativně krátkým dozvukem.

Ukázka práce kytaráře<br>

Shrnutí

Moderní kytary představují důležitý popkulturní milník. Pro mnohé hráče se staly životní vášní a stylem. Řadu oblíbených písní si pamatujeme právě díky kytarovým sólům a vyhrávkám, které dalece předčí ostatní party.

Některé statistiky uvádějí, že se na světě pohybuje kolem 50 milionů aktivních hráčů. K tomu si ale připočítejme amatérské hráče, kteří muzicírují jen tak pro radost. I díky nim je trh s kytarami jeden z největších v odvětví hudebních nástrojů a v roce 2020 vykazoval obrat 2,7 miliard dolarů.