Trsátko

Kytarové trsátko (angl. plectrum, pick) je malý kousek nejčastěji umělé hmoty ve tvaru zaobleného trojúhelníku. Používá se při hře na drnkací nástroje (kytara, baskytara, loutna, ukulele a další). Hra trsátkem umožňuje dosažení silnějšího a přesnějšího zvuku než vydrnkávání prsty.

Trsátko poskytuje konzistentní a rovnoměrný zvuk struny. Obvykle se drží mezi palcem a ukazováčkem. Kytaristé si ovšem držení trsátka přizpůsobují podle sebe. Trsátko se také využívá pro dosažení vyšší rychlosti v technikách jako strumming a picking.

Výběr trsátka ovlivňují tři faktory – materiál, tloušťka a tvar. První dva se podílejí na pohodlí při hře a výsledném zvuku. Tvar trsátka se pak odvíjí od preferencí kytaristy. Některé tvary se používají pro snadnější hru pokročilých kytarových technik.

Materiály používáné k výrobě trsátek

Při výrobě trsátek se obvykle užívají uměle vyrobené materiály. V praxi se ale setkáme s různými experimenty (podobně jako u slideru), které ovlivňují výsledný zvuk.

• Celuloid – první komerčně užívaný materiál. Trsátko je náchylné k opotřebení, samotná výroba ale stojí jednotky korun. Hra celuloidovým trsátkem má pevný a jasný tón, velkou měrou ho ale ovlivňuje tloušťka.
• Nylon – v současnosti nejvyužívanější materiál pro výrobu trsátek. Jedná se o odolný a pružný materiál, který kytaristé využívají prakticky ve všech žánrech. Vhodný pro hráče, kteří se snaží o docílení dynamické hry.
• Tortex – syntetický materiál, který se strukturou podobá želvovině. Hra s ním dodává ostřejší tón. Vynikají vysokou výdrží, flexibilitou a matným povrchem. Dnes je vyrábí téměř výhradně firma Dunlop.
• Uhlíková vlákna – pevná a odolná trsátka s nízkou hmotností. Mají jasný a průrazný tón. Používají je hlavně metaloví kytaristé.
• Další materiály – v kytarové praxi se setkáme i s méně obvyklými materiály jako dřevo, kov nebo akrylát. Zvuk dřevěného trsátka je jemný až tupý. Kov poskytuje naopak velmi ostrý tón. Akrylátová trsátka vynikají svojí odolností.

Tloušťka trsátka

Správně zvolená tloušťka trsátka se podílí nejen na komfortním držení. Stejně jako materiál ovlivňuje výsledný zvuk. V praxi se setkáme se super tenkými trsátky kolem 0,7 mm i relativně silnými trsátky, jejichž tloušťka přesahuje 2 mm.

• Tloušťka do 0,7 mm – tenká trsátka určená pro jemnou hru. Zvukově nejsou příliš výrazná. Využívají se výhradně k rytmické hře, jelikož se při melodické hře snadno ohýbají. Najdete je v repertoárů hráčů na ukulele a jiné menší drnkací nástroje.
• Tloušťka 0,7 až 1 mm – stále pružné, ale pevnější trsátko s jištějším držením. Poskytují vyvážený tón, stále se ale hodí spíše pro rytmickou hru. Využívají je hráči na prakticky všechny drnkací nástroje.
• Tloušťka 1 až 1,5 mm – v tomto ranku se objevuje většina běžně prodávaných trsátek. Jsou tvrdá a málo pružná. Hodí se k rytmické i sólové hře. Poskytují plný a hlasitý tón s výrazným atakem. Kytaristé si je oblíbili pro jejich přesnost.
• Tloušťka nad 1,5 mm – tuhá trsátka bez pružnosti se využívají u nástrojů se silnými strunami (např. basová kytara). Díky tloušťce méně tlumí struny, což podporuje sustain (dozvuk) nástroje. Využívají je metaloví hráči vyžadující přesnost. Objevují se i v jazzu.

Tvar trsátka

Trsátka se nejčastěji vyrábějí ve tvaru trojúhelníku se zaoblenými hranami (tzv. Reuleauxův trojúhelník). Samotný tvar trsátka ovlivňuje komfort při hře. Na samotný zvuk má pouze minimální vliv. Vedle zaobleného trojúhelníku (tvar kapky) se setkáme i s méně častými tvary.

• Standardní tvar – běžný tvar kapky si kytaristé oblíbili nejvíce. Lehce zaoblená špička dobře splyne se strunou a má dobrý atak. Univerzální tvar je oblíbený díky dobrému úchopu i případnému manévrování trsátka při hře. Hodí se i pro začátečníky na kytaru.
• Jazzové trsátko – jedná se o zmenšený standardní tvar s ostřejší špičkou. Právě díky ostřejší špičce je trsátko při hře přesnější, což oceňují především techničtí jazzoví hráči. Trsátko má jasný a velmi konkrétní tón.
• Oválné trsátko – kombinuje vlastnosti standardních a jazzových trsátek. Na rozdíl od tvaru kapky je ale kompletně zaoblené, často zcela kulaté. Oválný tvar umožňuje různé způsoby držení. Ztrácí se ale jasnost tónu daná ostřejší špičkou.
• Trojúhelníkové trsátko – velké trsátko se třemi symetickými špičkami se využívá pro hlasitou hru. Využívají ho hráči preferující stabilní úchop – zejména pak baskytaristé, kteří se potýkají s větším odporem silnějších strun.

Textura trsátka

Struktura a povrch trsátka se výrazně podílejí na pohodlí při hře. Někteří hráči preferují zcela hladká trsátka, jiní dávají přednost různým zdrsněným povrchům. Textura trsátka ovlivňuje především způsoby úchopu (grip) a samotné hry.

• Hladká textura – se zcela hladkou texturou se vyrábějí hlavně celuloidová a nylonová trsátka. Jsou užitečné zejména pokud hráči při hře mění polohu trsátka, jelikož díky hladkému povrchu snadno kloužou. Problémy působí při hře se zpocenou rukou.
• Zdrsněná textura – většina trsátek se dnes vyrábí s více či méně výraznými protiskluzovými prvky. Trsátko při hře nezklouže ani ve zpocené ruce. Přesto je dostatečně variabilní a lze změnit jeho polohu. Pevný úchop umožňuje přesnou kontrolu dynamiky.
• Perforovaná textura – některá trsátka v sobě mají drobné otvory. Do nich zapadne kůže na prstu, čímž dojde ke splynutí ruky a trsátka. Jedná se o jeden z nejstabilnějších úchopů. Trsátko je velmi lehké, což ne každému hráči vyhovuje.
• Gumový grip – pravý opak perforovaného trsátka, kdy dochází k částečnému potažení trsátka gumou nebo jiným měkčeným materiálem. Ten poskytuje pevný úchop. Dochází ale také k tlumení citlivosti při hře.

Historie a vývoj kytarových trsátek

První trsátka vznikla společně se strunnými nástroji. První trsátka aktivně využívali v antice a ve starověkém Egyptě. Jako materiál používali slonovinu či úlomky kostí.

V Evropě se trsátka využívala opět společně s rozvojem strunných nástrojů. Velký rozmach zaznamenala při hře na nástroj vihuela, což byl italský strunný drnkací nástroj považovaný za předchůdce barokní kytary.

Největší boom trsátka zažila v 19. století, kdy se poprvé objevila ve spojitosti s hrou na kytaru tak, jak ji známe dnes. Kytaristé přicházeli s novými technikami hry, k nimž využívali právě tento téměř zapomenutý doplněk.

Se sériovou výrobou trsátek  začal podnikatel italského původu Luigi D’Andrea. Ten pro výrobu využil lehký a levný plast – celuloid. Hráči si jeho produkty oblíbili hlavně kvůli flexibilitě a pevnosti, které byly s rozvojem žánrům jako blues a country při hře nepostradatelné.

Trsátka zpropagovali mnozí známí kytaristé. Jako jedno jméno z mnoha lze uvést hru Django Reinhardta. Jeho technika la pompe spočívala v rychlém střídání akordů a hře pravé ruky, k níž využíval právě celuloidová trsátka.

[Zdroj: Pixabay.com, Unsplash.com]