Elektroakustická kytara

Elektroakustické kytary v sobě spojují vlastnosti akustické a elektrické kytary. Stavbou a surovým zvukem se nijak neliší od akustického typu nástroje, doplňuje ji ovšem integrovaná elektronika, díky které dochází ke zvýraznění (a možné změně) zvukových vlastností nástroje.

Od akustické kytary se elektroakustická kytara neliší ani tvarově – existuje ve variantách jumbo i dreadnaught. Někteří ji ovšem zaměňují se semiakustickou kytarou. Ta ovšem spadá do řádu elektrických kytar, v těle má ale zvukové komory, které se podobají kytaře elektroakustické.

Elektroakustická kytara

Konstrukce elektroakustické kytary

V základních konstrukčních prvcích se elektroakustické kytary nijak neliší od akustických protějšků. Vyrobené jsou ze dřeva a základ těla tvoří dvě lepené desky. Pro obě desky je typické žebrování, které vyztužuje tělo.

Součástí ozvučné desky je otvor. Pod ním je umístěný sedlový pražec s kobylkou, ze kterého vycházejí struny. Ty procházejí nad ozvučným otvorem, přes krk s hmatníkem a uchycené jsou v hlavici kytary. Při hře na elektroakustickou kytaru se nejčastěji využívají ocelové struny.

Elektroakustické kytary se od těch akustických liší přidanou elektronikou – ostatně to vyplývá z názvu. Původně elektronika zajišťovala zvýšení hlasitosti. Díky pokročilým možnostem dnes umožňuje elektronika i nadstandardní funkce, které dávají nástroji výhodu nad akustickou kytarou.

Snímače

Snímače v kytaře převádí vibrace strun na elektrické signály. Někdy se o nich mluví jako o srdci elektrického nástroje. Bez snímačů by nedošlo k zachycení signálu a další funkce nástroje by vešly vniveč.

Elektroakustické kytary využívají tyto typy snímačů:

• Piezoelektrický (UST, undersaddle transducer) – tenký plátek plnící roli snímače se nachází pod kobylkou a snímá vibrace, které vydává zvuk do těla nástroje. Ty následně přenáší do dalších částí nástroje. Výhodou je konzistentní zvuk a absence brumu ze sítě. Při hraní přes UST snímač vznikají při razantním hraní nežádoucí ostré špičky (quack) a někteří hráči označují zvuk bez dalších efektů jako nevýrazný.
• Magnetický – nejstarší typ snímačů funguje pouze na kovových strunách. Využívá elektromagnetické pole a vibrace strun, stejně jako elektrická kytara. Zvuk vycházející z magnetického snímače se označuje jako kulatý s pomalým attackem a velmi dobře se efektuje. Sám o sobě má ale blíže ke zvuku nezkreslené elektrické kytary a potlačuje akustické vlastnosti nástroje.
• SBT (soundboard transreducer) – moderní systém si oblíbili zejména kytaristé hrající formou perkusivní fingerstyle techniky. Snímač se lepí na ozvučnou desky, díky čemuž snadno přenáší zmiňované perkusivní techniky. Zvuk nástroje je teplý a dřevěný. Snímač je ovšem náchylný na zpětnou vazbu.
• Kombinace – v praxi se nejčastěji sejdeme s kombinacemi různých druhů snímačů, případně doplněných mikrofon. Nejčastěji potkáme kombinaci magnetického snímače a UST, kdy dochází k optimálnímu naplnění zvukových vlastností nástroje.

Mikrofon

Pro snímání zvuku někteří kytaristé preferují mikrofony k elektroakustické kytaře. Ty snímají samotný zvuk nástroje a nevyužívají výše zmiňované snímače. Mikrofon pak nepřenáší signál, ale samotný zvuk.

Běžné jsou dnes kombinace piezoelektrického snímače a mikrofonu. Některé kytarové elektroniky umožňují namíchání (blending) poměrů mezi jednotlivými zdroji zvuku, čímž dochází k maximálnímu využití zvukových vlastností elektroakustické kytary

Preamp (předzesilovač)

Důležitou součástí elektroakustické kytary je předzesilovač. V minulosti některé nástroje využívaly pasivní systém bez napájení. Dnes se téměř bez výjimky používá aktivní elektronika napájená 9V baterií.

Hlavní funkce předzesilovačů je zesílení hlasitosti nástroje. Signál, který dodávají snímače, je sám o sobě velmi slabý. Předzesilovač ho zesílí ještě před výstupem z elektroakustické kytary a kabelem pošle dál do aparatury.

V současnosti se využívají dva typy předzesilovačů:

• On board preamp – některé on board preampy se staly součástí výstupního jacku a obsahují pouze potenciometr ovládání hlasitosti. Většina systémů využívá předzesilovač v lubech a umí i další funkce jako ladičku, ekvalizér a tónovou clonu. Třetí typ on board preampů se nachází na spodní straně ozvučné desky s ovladačem na okraji ozvučného otvoru. Všechny tyto předzesilovače jsou typické tím, že jsou přímou součástí nástroje.
• Out board preamp – externí předzesilovače mimo kytaru plní stejné funkce jako on bard preampy, tedy zesílení nástroje a potlačení šumu. Na rozdíl od nich mají ale množství dalších funkcí. Za dobu svého vývoje nabyly podobu buď efektové krabičky na zemi nebo předzesilovače v racku.

Hlavice elektroakustické kytary

Zvukové vlastnosti

Elektroakustická kytara kombinuje vlastnosti akustické kytary s přídavnou elektronikou. Zvukově se tudíž nástroje považují za všestranné a využívají se napříč všemi žánry populární i nemainstreamové hudby.

Stejně jako akustické kytary našly elektroakustické nástroje oblibu ve folku. Využívají se při sólových „táborákových“ vystoupeních, kdy se doprovázejí malým reproduktorem, díky elektronice vyniknou i ve vícečlenné kapele.

Elektronika v nástroje dává možnosti modulace zvuku. Tu někteří hráči posunuli na netušenou úroveň, kdy pomocí looperu zasmyčkují zvuk a díky kombinaci perkusivní a harmonické hře zastoupí v jednom člověku i několik členů kapely.

Na rozdíl od elektrické kytary ovlivňují zvuk té elektroakustické fyzikální vlastnosti. Pro muzikanti je největší nepřítel zpětná vazba, kdy vyprodukovaný zvuk snímá vnitřní mikrofon a znovu ho zesiluje, čímž dochází k nepříjemnému pískání.

Hráč na elektroakustickou kytaru

Historie elektroakustické kytary

Stejně jako u jiných akustických nástrojů, i v případě akustických kytar probíhala ve 20. letech 20. století poptávka po zvýšení hlasitosti. Kapely se rozrůstaly, a proto měly orchestry vyšší nároky na zvukové vlastnosti, respektive průraznost v tělese, u jednotlivých nástrojů.

První elektrické snímače do akustické kytary využívaly telefonní vysílače stejně jako první elektrické housle a banja. Jiní vynálezci používali uhlíkové mikrofony připevněné ke kobylce. Všechny tyto pokusy ale byly amatérského charakteru a poskytovaný signál byl jen velmi slabý.

S prvním moderním snímačem přišel Lloyd Loar a společnost Vivitone. Ta se ve 30. letech oddělila od známého Gibsona a šla si vlastní cestou. Elektroniku vložil do vyjímatelné zásuvky do basového lubu nástroje.

Vývoj pozdržela druhá světová válka a ekonomická krize. Rozvoj elektroniky nastal až v 50. letech 20. století. První komerčně dostupný snímač FHC vyvinul Harry DeArmond. Do popředí je ale dostala až firma Gibson v roce 1954, kdy přišla hned se dvěma modely kytar J-160 a CF-100E.

[Zdroj: Pixabay]